V noci zase trochu sprchlo, ale od rána se dle předpovědi obloha začala zesvetlovat. Dopoledne bylo volno, čehož většina využila k pozdnimu vstávání. Ne tak my se Slavkem, po snídani v kavarnicce o desáté jsme vyrazili řešit dopravu do Solune. Na nádraží KTEL (=CSAD) se nám s požadavkem kol vysmali, vzali by prý nám max. jedno. Pak jsem neuspěl s požadavkem transferu na solunske letiste ani v cestovce na hlavní třídě. Ale dali nám tip - pujcovnu aut Hertz prý 700 m odtud. Naštěstí to bylo blíž, ale unylou damu v kanceláři můj požadavek zjevně obtěžoval. Dostal jsem z ni alespoň polohu další půjčovny (Evros Car), prý 2 km odtud. Řekové, jak jezdí všude autem, tak nemají odhad, byli jsme tam za 10 min. Se šikovnou a sympatickou mladou dámou (domnívám se, ze majitelkou) jsme se rychle domluvili na půjčení vanu Opel Vivario (cosi jako Tranzit), auto nám predvedli a bude připravené v po 8:00, dříve prý to nejde. Dusovala se nám, ze svým malým autickem jede tech 400 km do Solune tři hodiny. No nevím, ale za 4 hodky bychom to dat mohli. I tak to bude v pondělí tak tak, nejpozději v 15:00 se musíme odbavit. Nakládání kol si chvilku vezme, takže když vyjedeme v 9, budu rad. Jo, a tim, ze sklopime sedačky, musí jet dva linkovym busem v 5 ráno, vyzvednout brasny z nádraží a dopravit je na letiste. A cela tato akce nam nyní ale zajistí 3 dny na Samothraki (vicenaklady oproti vlaku činí asi €15/hlava). Musím poděkovat Slavkovi za oporu a konzultace při te dopolední anabázi.
Všichni jsme se sešli o dvanácté před hotelem (tedy až na M+F, kteří si instruukci vyložili jinak a teprve šli balit ;). U oběda jsem vyložil plán, a pravda, s žádným velkým nadšením jsem se nesetkal. Ale také ani s odporem. Takže ještě rezervace hotelu na neděli (jiného), nákup lístků pro busove dobrovolníky Biciky a mohli jsme ve 14:30 vyplout směr Samothraki.
Na zacatku plavby bylo moře šedé, takovy Balt. Ale v polovině se mraky začaly otevírat a po dvou hodinách plavby, chvili před přistáním, získalo moře zpátky svou normální modrou barvu. Ostrov ovšem měl barvu zcela netypickou, všechny pobřežní kopečky jsou zelené! A nad tím se tyčí bile vapencove skály s horou Feggari (1667 m), nejvyšší horou Egejskeho moře a zítřejší cílem většiny. V 16:45 už jsme vyráželi po severním pobřeží směr Thermas. Protivnemu vychodnimu větru jsme se vysmalli jízdou ve skupině a po trictvrte hodince jsme byli v cíli. Jenom chvilku trvalo najít pěkný hotylek, který bude naším domovem po příští dva dny.
Priprava bydlení trvala asi půl hodiny, zjevně otevirame penzion. Ale pan domaci je milý a ochotny, ráno si v kuchynce mužem udělat čaj a po celém domě je volna wifi. Z balkonu máme výhled do údolí potoka s platanovym lesem. Vubec cela vesnička je plná obrovských platanu.
Po nezbytné sprše jsme vyrazili do vesničky. Nejprve minimarket na snídani a potom jsme pokračovali do sympatickeho kafeneionu, ale tam neměli gril. Poslali nas do taverny v uličkách. Vypadala zavrene, špinavé hole stoly, na nich zaprasene židle bez sedaku. Ale zamracena poni domácí nám řekla, ze má otevřeno. Během par minut byly stoly čisté, židle osedlane a pani začala přijímat objednávky. Rusky, je totiž Armenka, co tu žije 15 let. Rázem také úsměv, omlouvala se, ze má jen gril, ale na zítra nám připraví ostrovní specialitu - v troubě pečené kuzleci, prý 8 kg živé váhy. Dnes tedy vepřová kotleta a místní klobasa na grilu. Bylo legrační, když pani objednavala a padlo klíčové slovo "svinina", pan v kuchyni se automaticky zvedl a sel roztapet gril. A pak sedl na motorku a někam odjel, asi do 100 m vzdáleného minimarketu. Zkratka, máme na kontě další otevřenou řeckou hospodu.
Ujeto 14 km, celkem 647 km. Nastoupano 100 m, celkem 8800 m.
